“Ten kostel už měl nebýt”
úryvek z knihy Heleny Havlíčkové:
DĚDICTVÍ – Kapitoly z dějin komunistické perzekuce v Československu 1948 – 1989
Ten kostel už měl nebýt, vzpomíná pan Jaroslav Sloup. Velké kostely v Praze a městech, kam přicházeli zahraniční turisté, stát udržoval. Ty ostatní úmyslně nechával chátrat, aby je pak „z bezpečnostních důvodů“ mohl zavřít. Pokud tomu chtěl místní farář zabránit, nezbylo mu nic jiného než si vyhrnout rukávy. K velké radosti církevních tajemníků se v té době mnoho našich kněží proměnilo v zedníky, pokrývače, elektrikáře či natěrače. Ne, nepřeřekl jsem se, když mluvím o radosti církevních tajemníků. Dobře věděli, že tráví-li kněz celý den na lešení, večer už nemá mnoho sil k návštěvám svých oveček… Dobrá vůle kněze však k opravě kostela nestačila ani tehdy, když měl za sebou odvážné farníky. Oni to měli důmyslně promyšlené Napřed bylo nutné si „vyběhat“ povolení k opravě. Jen tento administrativní akt v té době vyžadoval nadlidské úsilí a byl pouze předehrou k tomu, co následovalo potom. Opravy kostela totiž směl provádět pouze stavební podnik mající k tomu zvláštní pověření. Zbytečno podotýkat, že tyto podniky bylo možno spočítat na prstech jedné ruky… Další, na pohled nepatrný háček byl v tom, že peníze uvolněné na opravu bylo třeba utratit ještě téhož roku, kdy byla oprava povolena. – Kdepak letos! I příští rok už máme celý zaplněný. Snad ten rok potom… odpověděl vedoucí stavebního podniku na naléhání našeho pana faráře. Naštěstí se tehdy o všem dalo „diskutovat“. Díky socialistickému plánování chybělo na trhu prakticky všechno, a proto v celé republice vzkvétal výměnný obchod: – Ty potřebuješ maso na svatbu? Bez problému, mám kamaráda řezníka. Já ale potřebuji šikovného elektrikáře… Elektrikář se našel, protože jeho maminka byla zavázaná panu doktorovi, který ji předepsal lázně, a ten doktor zase sousedovi, který … Bylo to jako v té pohádce o slepičce a kohoutkovi. Zajímavé na tom ale je, že při troše trpělivosti se celý ten kruh vždycky podařilo roztočit. S pomocí Boží jsme ho roztočili i my a stavební podnik zakázku na opravu sliveneckého kostela v roce 1973 s „nepatrnými“ výhradami přijal. – Střechu uděláme, ale veškeré pomocné práce si musíte zajistit sami. Lešení vám postavíme, ale na osekávání omítky si musíte někoho sehnat. Vnitřní omítky a bílení? To my dělat nemůžeme. Elektrikáře? Ne. To nemáme. To musíte taky sami.
Že mám manželku statečnou, která se žádné práce nebojí, to jsem věděl, protože ji znám už od jejich třinácti let. Ale co dokáže, když jde o Pána Boha, to jsem s údivem objevoval nejen já, ale i celá vesnice. Byla to ona, která řídila veškeré práce na opravě kostela, a bylo to opět ona, která je také téměř všechny prováděla.
Začalo se osekáváním venkovní omítky. Kdo? Inu, paní Sloupová za pomoci asi deseti obětavých babiček. Po prvních klepnutích do prstu se babičky zacvičily a po týdnu se už zručně oháněly kramlí i kladivem. Ty odvážnější ještě vylezly na židli, ale na lešení už ne. Horní části celé zdi i věž zůstaly na Marušku, které přes den chodil vypomáhal pan farář a po večerech a v soboty já. Každé ráno v šest už byla na lešení. Před osmou zaběhla domů vypravit děvčata do školy, „rozdělala“ oběd a babičky, které přicházely v devět hodin, ji opět našly v pilné činnosti. Jak už to bývá, během práce se objevila spousta nepředvídatelných „maličkostí“. Bylo potřeba porazit staré stromy v těsné blízkosti kostela, natřít okna, a když podnik vyměnil krytinu na střeše, chtělo to natřít okapové roury… Nakonec byl kostel ze všech čtyř stran obklopen na metr vysokou hromadou otlučené omítky a drtí z rozbitých tašek. To všechno muselo zmizet. Zdánlivě maličkost, ale opravdu jen zdánlivě. Slivenecký kostel je totiž ohrazen starou silnou zdí s malými a poměrně úzkými vrátky a celá zeď je chráněná památkovým úřadem. Nezbylo nic jiného než vyvézt celou tu horu suti před kostel na kolečkách. Babičky nakládaly, Maruška vozila. Teprve odpoledne a večer, když babičky odpočívaly, docházelo k záměně rolí: nakládala Maruška a vozil jsem já. Jak dlouho ta otročina trvala, to už si nevzpomínám. Snad čtrnáct dní, snad tři neděle. Jen si pamatuji, že traktor státního statku nakonec odvezl na sliveneckou skládku celých deset vrchovatě naložených zemědělských valníků.
Ani s vnitřkem kostela se to neobešlo bez komplikací. Původní stavba byla v románském slohu a památkový úřad trval na tom, že se veškeré barokní úpravy mají odstranit. V naději, že mohou překrývat zbytky gotických fresek, trval na opatrném odškrabávání omítek. K této práci nám už náš stavební podnik nepostavil ani to lešení… Nepřeháním, když řeknu, že na tom odškrabávání olejových barev centimetr po centimetru strávila Maruška stovky hodin. Fresky se neobjevily… Zato se ukázalo, že zedník vyslaný stavebním podnikem je nejen zručný řemeslník, ale i rozený pedagog: – Víte, paničko, vy byste mohla přede mnou nahodit to hrubé a já to za vámi upravím, co říkáte? Výborně! Zkuste to takhle stáhnout… No vidíte, jak nám to jde pěkně od ruky?! Já na to dám ten štuk a máme hotovo! Nakonec nahazovala panička i stropy. Štukování všech vnitřních ploch kostela je také její práce. Elektřinu jsem dělal já. Dodnes mě mrazí v zádech, vzpomenu-li si, jak jsme spolu rozebírali lešení. Byl už večer, začínalo být špatně vidět a oba jsme již byli unavení. Vrčel jsem, že je čas toho nechat, ale Maruška už jen tohle a tohle… Zvyklá opírat se o zábradlí, neuvědomila si, že ho právě před chvilkou shodila dolů, a už z té výše dobrých dvanácti metrů letěla… Ležela jako bez života. Že se nepolámala a nenapíchla na žádnou z trubek, které z té hromady železa na zemi trčely jako kopí, to dodnes nepochopím. Zázrak. Než jsem k ní doběhl, začala se ohmatávat, pak se s mou pomocí bídně zvedla a šli jsme domů.
Zajímavé je, že i když jsme zřetelně cítili sympatie téměř celé vesnice, nikdo neměl odvahu se k nám přidat. Teprve na vybílení interiéru se nám podařilo sehnat posilu. Počet věder vody, co se manželka nanosila z blízkého rybníka během konečného úklidu, zná jen Pán Bůh… Když se nakonec díky neúnavným babičkám celý kostel leskl a voněl čistotou, přišla na řadu ohradní zeď. S tou nám pomohl pan Matoušek, známý zedník, důchodce. Již během prací se nedaleko do nově postaveného sídliště na Barrandově začali stěhovat první obyvatelé. Po znovuotevření našeho kostela k nám někteří z nich začali docházet na mše svaté. Nebylo jich mnoho, ale na to, aby do našeho malého společenství vnesli nový život, to stačilo.